Naštěstí je většina případů ze zahraničí, tedy u nás se něco podobného vyskytuje opravdu zřídka. Pokud netušíte, o čem je řeč, tak vám prozradíme, že jde o malinké a velmi nepříjemné živočichy. Vůbec nikdo o ně nestojí a vůbec nikdo je nechce ani vidět. Jenže snad proto se prostě k lidem tyto potvůrky tak mají. Oni jsou totiž jaksi jejich živitelé. Fuj, ale je to tak. Ony se štěnice skutečně živí tím, co z člověka odpadne. Proto se také zdržují v jeho blízkosti. A aby se spolu nějak moc neviděli, tak ony přes den někam zalezou a vylezou si ven na hody až když je tma. Když se dostanou až na kůži člověka, pochutnávají si tam a když kousnou, je z toho velký pupenec a úporné svědění, které nutí člověka ke škrábání a jak to pak vypadá si asi domyslíte.
Proto je třeba tyto mršky ihned vyhubit, jakmile je spatříte. Nebo spíše to, co po nich zůstane, protože není jednoduché mršku vidět. Je skrytá ve škvírách, v záhybech látky a naprosto miluje čalounění. To je její domov i hotel zároveň, zde tráví větší část života. Tady se i množí a provádí další alotria. Sami na to asi stačit nebudete. I když je postříkáte čímkoliv, většinou to mají holky rády, protože jsou již dávno vůči některé chemii volně dostupné imunní.
Postříkání berou spíše jak takovou veselici, při které se lze drobátko osprchovat a pak ulehnout a počkat si na tmu. Zde musí zasáhnout někdo, kdo zná dvě hesla, štěnice likvidace. Tento člověk se s nimi pustí do boje velmi rád, a protože má docela jiné prostředky než ty volně dostupné, vyčistí ten Augiášův chlév během krátkého času tak, že nikdo z těch malých potvor nepřežije. I když ani to není tak jisté, tak se většinou po nějaké době provádí ještě jeden postřik, i když už se asi s ničím po nich nesetkáte. Je to spíše taková polo prevence, kdyby se přece jen někdo někde zabarikádoval a přežil. Podruhé se mu to nepovede.